Starověk a středověk

Černá hora má velmi bohatou a složitou historii. Na dnešním území Černé hory vznikl první ucelený stát již ve 3. století př.n.l, kdy se zde usídlil kmen Ilyrů a vzniklo zde Illyrijské království. Oblast však byla v 9. století dobyta Římany, kteří království přeměnili na provincii Illyria.

Díky rozdělení Římské říše se území Černé hory ocitlo na pomezí západní a východní části. Do této oblasti se tak promítly kulturní, ekonomické a politické aspekty Středomoří i Slovanů. Díky úpadku římské moci, byla oblast pod neustálými vpády různých polonomádských kmenů, ty však byly potlačeny a Slované se v polovině 7. století rozšířili v celé Dalmácii.
Dávní slované vytvořili v 11. století na jihozápadě vlastní stát Duklju.
Od 10. století vznikla zhruba na dnešním území Černé hory knížectví Zeta. V 15. století byla část knížectví Zeta ovládnuta Turky. Tato nadvláda trvala dlouhá 4 století, teprve v roce 1858 došlo k úplnému osamostatnění. Část obyvatel uprchla do hor založit vlastní stát Černá hora čímž se osvobodila od nadvlády Osmanů.

Novověk

V roce 1807 se Černá hora spolčila s Ruskem a u Kotoru porazila Napoleona. V první polovině 19. století vládl Černé hoře snad nejvlivnější vládce Petar II. Petrović Njegoš. Ten provedl velké společenské změny, zavedl zde centrální vládu a placení daní. Dalším vládcem se stal Danilo II. Petrović-Njegoš, který přeorganizoval celou zemi a založil první černohorské knížectví. Danito byl však roku 1860, pravděpodobně na rozkaz rakouské vlády zavražděn v Kotoru. Jako nástupcem byl Černohorci prohlášen Nikola Petrović. Nikola se ihned po svém nástupu zapojil do války s Tureckem. Válka sice nebyla úspěšná, ale podařilo se mu udržel alespoň nezávislost Černé Hory. Roku 1875 však vyhlásil znovu válku Turecku ve které byl již úspěšný, k Černé hoře se připojilo Srbsko. Za vlády Nikola získala Černá hora další území, získala přístup k moři a mezinárodní uznání nezávislosti Černé hory. Byla vydána první ústava a zavedeny četné reformy jako bezplatné základní vzdělání, poštovní úřad nebo svoboda tisku.

Dějiny 20. století

Černá hora se zúčastnila také 1. světové války spolu s Srbskem na základě Dohody.
Země dlouho a úspěšně odolávala Rakousko-Uherským invazím až do roku 1917, kdy zůstala až do konce války okupována Centrálními mocnostmi.

Král Nikola byl donucen odejít do Itálie a poté do Francie, kam se spolu s ním přesunula i černohorská vláda. Vláda byla francouzským prezidentem uznána za exilovou. Když spojenci osvobodili Černou horu roku 1918 od Rakušanů, obsadily srbské jednotky Boku Kotorskou a král Nikola byl obviněn z pokusu o uzavření míru s nepřítelem a byl z trůnu sesazen. Černá hora byla nuceně připojena k Srbskému království se kterým se stala součástí nově vzniklého Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Černá hora jako jediná spojenecká země ztratila svou nezávislost.

Od roku 1929 byla až do 2. světové války Černá hora spojena s Kosovem a Hercegovinou v Zeťskou bánovinu. V roce 1941 byla provedena nacistickým Německem a fašistickou Itálií invaze do Jugoslávie. V roce 1944 ovládli Černou horu Titovi partyzáni a Černá hora de facto přestala existovat.
Po 2. světové válce byla Černá hora obnovena jako součást socialistické federace. Hlavním městem se stal Titograd (Podgorica).

V roce 1992 se rozpadla Socialistická federativní republika Jugoslávie, ale Černá hora se ale neosamostatnila. V témže roce bylo uspořádáno referendum, kde se rozhodlo o připojení Černé hory k Srbsku a vytvoření „nového“ státu – Svazové republiky Jugoslávie.

Svazové republika Jugoslávie se aktivně zapojila do války proti Bosně a Chorvatsku a Spojené národy na ní uvalily obchodní embargo.
V roce 1997 se vyostřil spor týkající se výsledků prezidentských voleb mezi vítězem Milo Đukanović a poraženým Momir Bulatović. Přes veškeré pochybnosti o zmanipulování byl rezident uznán. V zemi se tak schylovalo k občanské válce.

Bulatović zformoval novou stranu s níž zůstali věrní Miloševičovi. Milo Đukanović si ale držel od Srbska odstup. Jen díky tomu nebyla Černá hora ušetřena bombardována ze strany NATO. V roce 2003 byla Svazová republika Jugoslávie přejmenovala na „Srbsko a Černou Horu“. Oba státy měly jeden společný parlament a armádu. Spojenectví se Srbskem však Černé hoře přineslo jen nepokoje a snižování životní úrovně. V roce 2006 tak uspořádala Černá Hora referendum o nezávislosti a o odtržení od Srbska 55,5 % voličů se vyslovilo pro osamostatnění a Černá hora tak mohla 3. června 2006 vyhlásit nezávislost.